Dáma za sklem

V mé rodné ulici byl jeden chátrající starý bytový dům a v něm žila jedna stará dáma. Tedy ono zrovna v tomhle domě žilo hned několik starých dam, nicméně právě tahle se dokázala člověku zapsat do mysli více než ty ostatní. A to mezi nimi byla jedna protivná vdova, která měla ve zvyku křičet na pejskaře, co procházeli kolem, aby jí jejich čtyřnozí mazlíčci neočůrávali květiny rostoucí podél chodníku. Nebo tu byla velmi stará dáma, která každé ráno kolem osmé hodiny a za jakéhokoliv počasí vycházela o holích ven na ulici s cílem pomalu obejít celý dům. Pobroukávala si při tom melodie z písní od The Ink Spots, přičemž nikdo nevěděl, že to jsou právě The Ink Spots - to však nebylo vinou ne zcela kvalitní interpretace oněch melodií, ale prostou neznalostí kohokoliv, kdo ji během procházek míjel. Tahle dáma chodila velice pomalu, a tak stíhala provětrat hned několik takových melodií za sebou.

Ta dáma, o které jsem se zmínil hned na začátku, nechodila na procházky. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych ji kdy potkal přímo na ulici - kdykoliv si na ni vzpomenu, tak si okamžitě vybavím třetí okno zprava, druhé patro, voálové záclony a její zachmuřenou tvář za zadýchaným sklem. Na vnitřním parapetu měla hliněné květináče se sukulenty. Z dřevěného rámu okna se už nějakou dobu odlupovala bílá barva a tvořila tak šupinky různých velikostí, které se jakoby natahovaly za sluncem - stejně tak, jak to dělávaly slunečnice na nedalekých polích. K večeru z okna vycházelo hřejivě žluté světlo a každý, kdo procházel kolem, si mohl skrze to okno prohlédnout papírové tapety s květinovými vzory na stěnách a ze správného úhlu i starý, poctivě lakovaný nábytek z tmavého dřeva. Ve vitríně pak bylo možné zahlédnout pečlivě urovnaný cibulový porcelán. Chodíval jsem kolem toho okna snad každý den, a tak jsem měl odpozorované všechny detaily.

Nevídal jsem ji jinak, než když sedávala za oknem. Trávila dlouhé hodiny pozorováním dění na ulici a zapamatovali si ji nejen všichni ostatní, kteří bydleli v té samé ulici, ale i popeláři, pošťáci a spousta dětí z okolí, které tudy chodívaly na procházky s opatrovatelkami z nedaleké mateřské školky. Zajímalo mě, jestli má televizi, jestli čte nebo plete z bavlny, protože moje babička hodně pletla, a tak jsem předpokládal, že to dělaly i všechny ostatní babičky. A kdoví, jestli vůbec byla babičkou, jakože babičkou v tom pravém slova smyslu - jestli měla vnoučata, nebo jestli to prostě jen nebyla stará dáma. Když jsem nad tím tak přemýšlel, vzpomněl si na ten cibulový porcelán, který měla vystavený ve vitríně. Babičky přece rády dávají takové věci svým potomkům. A ona ho možná opravdu neměla komu dát. Jídlo jí pravidelně dovážela pečovatelská služba - jako většině z toho domu. Kromě jednoho čtyřicátníka, který tam bydlel se svými rodiči, dokud nezemřeli, a pak tam bydlel sám, to opravdu byl dům, ve kterém bydleli jen staří lidé. Byty tu stárly a chřadly spolu se svými majiteli a ty byty, které už byly opuštěné, si nadále stárly samy za sebe.

Když jsem jednou v jiném okně a v jiné ulici zahlédl kočku, jak si posedává na vnitřním parapetu a mimoděk sleduje, co se děje venku, napadlo mě, že ta stará dáma z toho starého domu vlastně žije dosti podobným životem. Jako kočičí duše uvězněná v lidském těle. Byla to jen prchavá myšlenka, měla nicméně za následek, že pak pokaždé, když jsem tu dámu zahlédl v okně, vyvstala mi na mysli kočka. Libovolná domácí kočka bez touhy toulat se. Kdyby se v naší ulici někdy stal nějaký zločin, policie by určitě ze všeho nejdřív měla jít vyzpovídat právě tuhle dámu. Zvědavým kočkám přece nic neunikne a stará dáma by byla jakožto mluvící kočka naprosto perfektní svědek. Nehybná tvář za sklem, člověk na pokraji existence, jako z příběhů, ve kterých neustále prší a vše podstatné se děje v noci. Venku se ozve rána, možná řinčení skla, dostatečně hlasité na to, aby upoutalo její pozornost, ale ne dost hlasité na to, aby probudilo ty, kteří už spali. Stará dáma intuitivně zhasne světlo ve svém pokoji. A pozoruje. Pozoruje a spatří to, co nemá být spatřeno. Člověk na pokraji existence, postava, která v takových příbězích začne existovat až tehdy, když něco zahlédne.

Nic takhle dramatického se však nepřihodilo. Místo toho se stalo to, co se stalo už v jiných bytech toho starého domu. Stará dáma po nějaké době zemřela. Nevím, zde zemřela nečekaně, jak se tak běžně říká, protože kdoví, jestli tu vůbec byl někdo, kdo v jejím případě něco čekal nebo nečekal. Řekněme bez zbytečného nafukování, že zemřela sama a v tichosti. Zůstalo po ní prázdné okno, na jehož parapetu pozvolna umíraly sukulenty. A toho dne, kdy dáma zemřela, se v naší ulici potulovalo větší než zanedbatelné množství koček. Nejspíš to ale nic neznamenalo. Ale kdoví - kočkám totiž do hlavy nikdo nevidí.