Kamenná ústa

Je hluboká noc a za okny mrzne. Moje tělo leží na posteli v kdovíjaké pozici, dech je slabý a mysl se pozvolna rozpouští v těžko uchopitelném prostoru. Já si ten prostor přestavuji jako vzdušný, zároveň hluboký a tak nějak mazlavý. To je ten prostor, kde se rodí sny.

Rázem je teplý večer, vzduch je nabitý jarní elektřinou a já se bez jakéhokoliv kontextu nacházím na exkurzi v nějakém hradu. V hradech se moc nevyznám a vlastně i pochybuji, že by se mělo jednat o nějaký konkrétní hrad, ale co vím jistě, tak že se jedná o gotický hrad, někde v Čechách. Je obtížné ho popsat, neboť jeho podoba se kontinuálně mění, jak postupně procházíme jeho prostory. S jistotou mohu konstatovat, že se jedná o výrazně zchátralý hrad, který je na první pohled zcela opuštěný a působí jak z nějakého starosvětského duchařského hororu. Je až nebezpečně prostorný, chladný, tmavý a plný pavučin, vysokých schodů a těžce přístupných míst, která budí zvědavost, obtěžkanou hrůzou z neznáma.

Mezi ostatními účastníky exkurze poznávám převážně bývalé spolužáky a spolužačky ze střední školy, nicméně samotný průvodce je po celou dobu jen neurčitou osobou. Jedná se spíše o jakousi tajemnou sílu, která celý ten dav zhruba třiceti lidí pozvolna táhne jednotlivými místnostmi - jako manipulativní šepot klouzající po větru. Já se držím spíše vzadu, vlastně se často zapomínám na určitých místech a skupinu průběžně dobíhám.

Jak se procházíme a někde tam vepředu hučí monolog tajemného průvodce, začne se mi opakovat jistá nepříjemnost z několika předešlých snů. Vlastně se i v tomto snu rozhořčím, že je to tu zase. V ústech (a to i až na hraně krku) mě totiž začnou a řezat ostré kousky kamenů. Jsou ploché a opravdu velice ostré, podlouhlé, veliké maximálně do deseti centimetrů - jako malé štípané kamení. Následuji ostatní a abych si ulevil, tak neustále z úst vytahuji tyhle kameny, které mi tam neustále přibývají. Různě je plivu a tahám ven, snažím se to dělat nenápadně, aby si toho ostatní nevšimli, jenže ty kameny mi v puse dál rostou a dáví mě. Odkládám je do různých zákoutí a pokračuji dál s davem, který se teď začíná větvit do různých částí hradu.

Chvílemi mám pocit, že mi ty úlomky kamenů začínají nahrazovat mé vlastní zuby. Sotva semknu čelisti k sobě - tlačí to a řeže. Dásně mi začnou krvácet, ale ne tak moc, jak bych čekal vzhledem k tomu, co se mi zrovna děje v puse. Chvíli nedávám pozor a ztratím celou skupinu.

Hrad neustále mění tvar, přecházím z jedné jeho části do druhé bez větší návaznosti. Vlastně to vypadá, že jakmile opustím jistou část hradu, tak okamžitě přestane existovat - alespoň v té formě, jakou měla, když jsem jí procházel.

V jedné zapadlé části hradu narazím na mohutné schodiště, které je však v polovině zcela rozpadlé, a tak tu není cesty, jak se dostat do vyššího patra. Nad schodištěm chybí i kus stropu a skrze díru v něm je krásně vidět noční obloha. Chladný měsíční svit proudí tou dírou dovnitř a jemně osvětluje celou místnost, která je jinak prosta jakéhokoliv dalšího zdroje světla. Díky tomu to tu vypadá jako v modře tónované scéně z němého filmu.

Vytáhnu si z úst další kameny, protože se mi tam už zase začínají hromadit. Pak si všimnu té postavy - stojí v tom patře, hned nad schody. Nejsem schopný ji blíže popsat, vím jen, že mě pozoruje a rozhodně nepatří mezi účastníky exkurze. Jen tam mlčky stojí a působí jako někdo, kdo tu je doma. Vzhledem k tomu, že se nacházím v opuštěném starém hradu, se mi hned vkrádá na mysl myšlenka, že by to mohl být duch, ale nejsem si tím úplně jistý. Nazvat tuhle postavu duchem mi totiž přijde hodně zjednodušující - spíš to je někdo, kdo je doma nejen v tomto hradu, ale i v celém tomhle snu, a to i mimo mou přítomnost v něm. Mám totiž pocit, že tohle místo se jen tak nerozplyne, jakmile se probudím.

Ta těžko popsatelná postava jen dál shlíží dolů, pozoruje mě a a po celou dobu nevydá ani hlásku, ani se nepohne. Začínám z toho mít špatný pocit, a tak raději odcházím pryč. Chtěl bych říct, že jdu zpátky, odkud jsem přišel, ale jak se hrad neustále mění, tak to vlastně není pravda. Ztratil jsem se a všude teď chybí jakákoliv okna, ze kterých bych se mohl podívat ven a nějak se zorientovat alespoň podle okolní krajiny.

Ani nevím, kolika místnostmi jsem musel projít, než konečně najdu svou skupinu, své spolužáky. Stojí v rozlehlé části hradu, která oproti zbytku působí vcelku zachovale a je osvětlena spoustou luceren. Vpluju do davu, jako kdybych ho nikdy neopustil. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím nové tváře - neurčité, těžko popsatelné tváře, stejně jako v případě té podivné postavy nad zhrouceným schodištěm. Jsou to další obyvatelé hradu a teď se vmísili mezi nás. Jsou i součástí naší skupiny. Podle reakcí ostatních mi dojde, že nejsem jediný, kdo je vidí.

„Kdokoliv, kdo tu stráví noc,“ zvolá jeden ze spolužáků, „tak ten hrad pak bude jeho!“

Z úst vytáhnu poslední kámen - další už tam nejsou a žádné nové nerostou.

Představím si, jak skvělý výhled musí být z opačné strany hradu do přilehlého dvora. Vidím opomenutý jablečný sad v ranní mlze a dlouhé vlny vysoké trávy, obtěžkané vlhkým povlakem. Zároveň cítím, jak mi ty podivné postavy z hradu dýchají na zátylek. Vyčkávají.