Papír je trvanlivější než lidské maso

Někdo nečekaně zemřel.

Je to velká rána pro nás pro všechny - pro mě a pro skupinu dalších lidí, které ani pořádně nevidím, ačkoliv je můj zrak v naprostém pořádku. Nevidím je, ale tak nějak je neustále cítím za sebou a kolem sebe. Slyším, jak dýchají a jak si mezi sebou šeptají. Připadá mi, že se snad i modlí - těžko říct, nedokážu totiž z té tiché hlukové stěny vypreparovat jediné smysluplné slovo.

Stojíme v otevřené krajině, možná na poušti, možná v hliněné pustině, pravděpodobně na samém okraji nějaké osady - není snadné to zcela určit, je noc a spousta určujících detailů se ztrácí ve tmě. Všichni truchlíme nad zesnulým, jehož tělo leží na zádech v prachu u našich nohou. Je narovnané jako prkno a ruce má podél těla. Hlava zesnulého je oddělená od těla čistým a bezkrevným řezem jako z pohádky. Obnažený krk je dvakrát delší, než bývá obvyklé. Samotná hlava má purpurovou ještěrčí kůží a jasné žluté oči. Chvíli se zdá být zcela při smyslech a chvíli zase působí jako pouhá rekvizita. Když je při smyslech, tak se snaží něco vyslovit, ale buď jí v tom brání nějaké fyzické omezení, nebo jednoduše neovládá náš jazyk – je to jen směs mumlání a zastřených skřeků.

Popadnu lopatu - ani nevím, jak jsem k ní přišel - a jdu kopat hrob. Zároveň mám po ruce malý kompaktní fotoaparát, což není nic neobvyklého, jelikož mě konstantně přepadává touha zvěčňovat různé výjevy. Střídavě se hrabu v hlíně a střídavě fotím vše kolem - tu purpurovou hlavu, jak leží na zemi, prašný opar, který ve světle vycházejícího z osady chytá žlutý odstín, nebo detail na bosé nohy zesnulého. Fotografování je pro mě rituál a fotografie je svátost. Vzpomínka je svátost... a fotograf je zoufalec, který se bojí ztráty a bojuje proti všepohlcujícímu zapomnění.

Dokonce objevím i nějakého sphynxe, jak se krčí někde v úzkém prostoru, osvětlený pouze purpurovým a jedovatě zeleným světlem - zrovna v jeho případě si v takhle úžasných světelných podmínkách dávám patřičně načas a pokouším se udělat co možná nejlepší fotku. Je zcela jasné, odkud se ten sphynx vzal - vypadá totiž úplně stejně jako kocour mé ženy, který s námi žije už desátým rokem. Jeho holá kůže je už plná pih a pigmentových skvrn. Ten zvídavý parchant má ve zvyku zničehonic se zjevovat na roztodivných místech, třeba i v něčích snech. Určitě si sem přišel zkrátit čas nad právě probíhajícím rituálem a pobavit se nad zmateností lidského pokolení.

Jak kopu hrob, dojde mi, že nedávno jsem někde tady pohřbíval Iggyho Popa. Přesně tak - toho Iggyho Popa. Zmocní se mě strach, že budu mít tu smůlu a narazím na jeho dosud nerozložené tělo. Tady v pustině každý kousek půdy vypadá jako všechny ostatní, a tak opravdu nemám žádnou jistotu, že kopáním nového hrobu nerozkrývám jeden už existující. Opatrnost mi velí odhodit lopatu a začít hrabat holýma rukama. Své prsty bořím do hlíny jako zvíře, co narazilo na nějakou stopu. Hlínu odhrnuji do stran a po chvíli, která je těžko měřitelná, narážím na útržky papíru, které jsou barevně rozmanité a dokonale syté - jako konfety na explozivní narozeninové oslavě. Útržky paměti, předpokládám, fragmenty z vlastního podvědomí - jsou roztrhané, a tak je těžké z nich vyčíst cokoliv smysluplného.

Nakonec opravdu narazím na pohřbeného Iggyho, tedy pouze na jeho hlavu. Je dokonale rozložená, zůstala z ní jen lebka bez nosních kůstek a s vypadanými zuby. Držím ji mezi prsty, zbytky hlíny se sypou dolů - v ten moment mě to dojme. Chci si Iggyho vyfotit - zvěčnit ten pohled na něho, protože vím, že ho nakonec budu muset vrátit zpátky do země. Jsem překvapený, že se za tak krátkou dobu (týdny, možná pouhé dny) stačil úplně rozložit. V ten moment mi dojde, že papír má větší trvanlivost než lidské maso. Paměť přežívá tělo.

Někdo z davu mi vysvětlí, že ten, koho tu dnes v noci máme pohřbít, přestože zemřel, má být pohřben zaživa. Nedává mi to smysl a vlastně mi to ani nepřijde správné, nicméně ten samý hlas mi následně vnukne myšlenku, že i Iggyho jsem tehdy pohřbíval zaživa, protože on sám to tak chtěl - prostě jen tak ležel na zádech při plném vědomí a nechal se zasypat hlínou. Přemýšlím, jaké to asi je, udusit se hlínou. Rázem cítím, jak nad tím přemýšlíme úplně všichni. Jeden druhému vidíme do hlavy a nacházíme tam ty samé věci.

Hrabu dál a hrabu hlouběji, dokud nenarazím na malou plechovou krabičku s oprýskanou červenou barvou. Je to taková ta krabička, do které si ve filmech hrdinové schovávali poklady z dětství a její nečekané nalezení po dlouhých letech je smete vlnou slzopudné nostalgie. Nehledě na to, když tu schránku paměti otevřou...

Několikrát po krabičce přejedu dlaní, abych ji očistil, nicméně ta je už tak opotřebovaná, že je těžké rozluštit, co původně představoval obrázek na jejích vrchní straně. Mohl to být sytě oranžový komiksový nápis „PRÁSK“ s černými konturami, zasazený do potrhané žluté bubliny evokující explozi - to byla první věc, co mě napadla.

Otevřu krabičku a uvnitř naleznu něco, co patřilo Iggymu - jsou tam všechny jeho zuby. Jak se krčím u díry a zírám do útrob té krabičky, někdo za mnou sáhne do krabičky po největším z těch zubů. Je to nelidsky velký tesák, jako od zvířete.

Purpurová hlava s ještěrčí kůží je střídavě na zemi a střídavě vše sleduje z něčí náruče, nemohu vyloučit, že možná dokonce z náruče svého vlastního těla.

Dav osadníků si prohlíží Iggyho lebku s nezměrnou úctou a pokorou. Je to relikvie, ostatky proroka, ikony, co se stačila transformovat do kolektivního vědomí. Úplně zapomeneme na toho, koho tu máme dnes v noci pohřbít. Ještěrčí hlava je rázem pryč a místo ní něčí ruce drží lebku punkové legendy.

Někde tam vzadu v hlavě, v mlhovině blízko zátylku, dojdu k pochopení, že tímto celý ten rituál dosáhl svého vrcholu. Maso se s konečnou platností rozpadlo a kosti byly očištěny. Pomíjivá lidská existence byla přetavena v totem, v myšlenku či evokativní symbol, který infikoval kolektivní vědomí a stal se tak nesmrtelným. Všechny ty fotografie, co jsem v průběhu rituálu pořídil, jsou jen chabou náhražkou vůči tomu, co se tu právě odehrálo. Pohřbili jsme lidské tělo, aby se z něho zrodila ikona - a ta naše srdce naplnila strachem z vlastní pomíjivosti.

A v moment, kdy konečně otevřu oči a noc se změní v den, mi dojde, že ještěrčí hlava byla celou tu dobou spojena s mým vlastním stínem. Celou tu dobu mluvila archaickým jazykem mého vlastního podvědomí. A já nebyl schopen jí porozumět. A možná jsem se o to ani nesnažil.